KVĚTEN, květen, hmmm...květen. Co mě napadá? Za prvé, konečně se oteplilo a na můj vkus vlastně až moc /jsem nevděčný parchant/ - můžu ale nosit šatičky :)). Další věcí je, že jsem byla v Paříži. Po čtyřech letech. Bylo to magnifique a génial. Jelikož jsem pařížské "mástrpísy" měla možnost vidět už kdysi, trávila jsem svůj čas povětšinou na hřbitovech. Hřbitovy miluju, nejsem, pravda, žádnej upírák, metalista nebo magor do horrorů, jsem prostě jen funerální typ. Musela jsem jít totiž na hřbitov Pere-Lachaise pozdravit Jima Morissona a nalepit mu orbitku na strom /nesnažte se chápat/, taky se podepsat na Wildovo plexisklo a prostě navštívit hrobečky všech legend spících na tomto kouzelném hřibitůvku /velikostně vlastně spíš "hřbitovák"/ věčným spánkem. Taky jsem se stavila na Montparnasském hřbitově, abych zanechala podepsanou metro-jízdenku na Baudelairově hrobě a abych bloudila několik hodin kvůli /naštěstí ne marné/ snaze najít hrob Guye de Maupassanta. Samozřejmě jsem ochutnala legendární pařížskou cibulačku a navštívila spoustu obchodů a, dobře, i pár těch pamětihodností /Notredame, Sacre Coeur,.../. Když jsem byla v Lucemburských zahradách, úplně náhodičkou jsem narazila na Sarkozyho. No dobře, né uplně tak narazila, měl tam nějaký výstup, kol sebe konvoj, sekuriťáky, kupu novinářů a dvě kupy zvědavých Pařížanů a turistů skandujících jeho jméno. Vlastně jsem ho ani neviděla, musel by být trošku vyšší...
Do paměti se mi ale vryl hlavně večer strávený na Montmartru. Nádherný teplý večer, kdy jsem se, po zdolání téměř nezdolatelných schodů, nechala namalovat jedním šikovným umělcem, jehož jméno /na kresbě mírně nečitelné/ je nejspíše Gozon.
Málem mě to rozbrečelo, je to nádhera. Co myslíte?
Na Montmartru jsem si pak v úžasné restauraci na zahrádce dala café latté a medila si jak nikdy :)). Nebýt toho, že mě na odchodu pokákl neomalený a nejspíše hluboce dotčený holub.
Poslední den jsem se na rozloučenou s Paříží plavila po Seině - parníčkem, žůva!
Tam za mnou je Jim Morrison. Blíž se jít nedalo. Jo a zmokla jsem. Hodně.
A další věcí je, že květen je nejspíš posledním měsícem, kdy si můžu vylepšit/zkazit výzo, který vlastně už moc zkazit nejde. Ale už jenom měsíc a jsou tu prázdniny! Takže, hlavu vzhůru a nenechte si nikým a ničím zkazit dobrou náladu! Poslouchejte skvělou hudbu...
Předchozí rok se rozplynul, zbyly jen vzpomínky. Teď je tu opět nový začátek. Nebo možná konec, kdo ví. Někdo do roku 2012 vtrhnul sloním krokem, někdo se jen tak opatrně vplížil. Třeba já. Těžko můžeme vědět, jak tento rok bude vypadat (i když někteří "jasnovidci" věří, že to ví). Já jsem tak nějak neutrální. Nevím, jestli se mám něčeho obávat nebo na něco těšit. Zatím žiji v nevědomosti a neustále mám tendenci do sešitů psát letopočet 2011...
Každopádně neregistruji zatím žádné závratné změny. Až na to, že jsem o rok výš (zdárně jsem totiž dokončila prvák na úmorném gymplu a přestoupila na ještě úmornější gympl), mám 1 vrásku a pihu navíc a také se mohu radovat ze stále boubelatějšího já - bravo. Jinak si nadále povídám se zrcadlem, nadávám počítači, sabotuji Facebook a chrochtám, když se směju. Na tohle totiž žádná předsevzetí neplatí. A stejně je mám, jen aby se neřeklo.
Ale abychom otočili list. Pololetí se nebezpečně blíží a já si opět dokázala, že prostě nejsem matematik, fyzik, ani chemik. Ale to není žádná novinka. Podstatné je, že s pololetím přichází "jupí" jaráky. Asi zase vypadnu aspoň na den do Prahy, protože potřebuju Starbucks.
A když jsme u toho kafe, musím podotknout, že jsem více než zdrcena z obávaného zrušení mé nejoblíbenější art kavárničky - Trojky. A to nadobro. Proto chci utvořit menší propagandu k podpoře této originální kavárny a tím pádem vás nakopnout k zúčastnění se oficiální happeningové akce, která se koná 31. 1. 2012 přímo v Trojce (Dům pánů z Kunštátu, Brno). Kdyžtak zčekujte stránky: http://www.3trojka.cz/.
Tohle je ode mě dnes asi všechno, každopádně přeji, ač se zpožděním, vše nejlepší do celého nového roku.
