To, co jsme chtěli jsme mít nemohli a to, co jsme měli jsme si neuvědomovali. A není to pravda? Nechodí to tak vlastně i v reálném životě? Náhoda usedla na špatné místo a to k beznaději. Ty dvě se spolčily proti nám, smrtelníkům, a trýznily nás až do Soudného dne.
Jo, asi takhle jsem se cítila. Jako mravenec, na kterého dříve, či později někdo šlápne. Jako ryba, kterou dříve, či později někdo uloví. Ale tak to přece chodí! I člověk jednou umře, ví to, a nedělá si iluze, že bude vládnout světu - navěky. Každý má jen určitý čas a s tím se snaží naložit podle svého gusta. V tom snu jsem nemohla. Cítila jsem se jako loutka ve směšném panoptiku smutných duší, kterou někdo ovládá a ona nemůže nic dělat.
Milovala jsem okamžik, kdy jsem se probudila. A milovat budu. Miluji vědomí, že jsem svého osudu strůjce a nechci, aby mě někdo svázal nebo umlčel. Uvědomila jsem si, jaké mám štěstí, když mi nikdo nedrží dlaň na ústech a nikdo a nic mi nebrání v pohybu.
Krásný pocit...
Žádné komentáře:
Okomentovat